bg-country-switch

Nové vybavení a poznání
jsou dva faktory, které výrazně
změnily tvář chirurgie

Pacienti jsou dnes často přeinformovaní. Je mnohem prospěšnější dát lékaři důvěru a věřit, že pro něj udělá maximum, říká profesor Pavel Pafko. Věří, že v úspěšném týmu je nejdůležitější vzájemná pozitivní komunikace. Nefunkční tým pacient pozná.

Jsou Češi ukáznění pacienti?
S nástupem internetu v 90. letech jsou rozhodně mnohem informovanější než dříve. A někdy těch informací mají možná až příliš. Myslím, že v západní Evropě je přístup pacientů odlišný. Pokud lékaři důvěřuji, nemusím nic ověřovat na internetu. A když v něj důvěru nemám, najdu si jiného. Já jsem polovinu svého profesního života prožil před rokem 1989. Za celé toto období jsme u nás na klinice zaznamenali jednu žalobu příbuzných kvůli úmrtí pacientky. Po revoluci se počet stížností natolik zvýšil, že má téměř každá nemocnice svého ombudsmana. U nás v Motole je to paní doktorka Vladimíra Dvořáková, která mi nedávno říkala, že ročně zaznamenáme asi čtyři sta stížností, a z toho oprávněných je jen kolem 9 %. Z toho plyne, že lidé si stěžují častěji než dříve, ale naprostá většina těchto stížností je neoprávněná.

Problém tedy tkví v přeinformovanosti?
Myslím, že ano. Lidé v případě nemoci často uvažují spíš pesimisticky, a ta přeinformovanost je pak vede k tomu, že když se dočtou, že úmrtnost po nějakém výkonu je 5 %, vidí se právě v této skupině. Laik může mít pocit, že toho o svém stavu ví hodně, protože toho hodně přečetl na internetu. Zapomíná ale, že na rozdíl od lékaře, který má zkušenosti s řešením mnoha takových případů, nemůže svůj problém posoudit ve správných souvislostech.

Internet a dostupnost informací v tomto ohledu ovlivňuje náš přístup i v dalších oborech lidského života?
V konečném důsledku si lidé v takových situacích vlastně škodí. Jsou nespokojení, upadají do deprese. Je mnohem prospěšnější dát lékaři důvěru a věřit, že pro něj udělá maximum.

Vážíme si svého zdraví?
Mezi generacemi je určitě rozdíl, jak si váží svého zdraví. Starší generace žije a dožívá v tom, jak to bylo dříve. Všichni měli jistotu bezplatného zdravotnictví a ke svému zdraví se chovali často tak, jak se chováme ke svému zimníku. Když se umaže, odneseme ho do čistírny. Mladší generace naproti tomu si velmi dobře uvědomuje konkurenční prostředí, ve kterém vyrůstá, a uvědomuje si to, že jakmile začnu pokašlávat, obrazně řečeno, tak jsem „převálcovanej“. Soukromníci se snaží být fit, aby se mohli věnovat svému podnikání, a zdá se mi, že i zaměstnanci jsou opatrnější, aby je kvůli dlouhodobější nemoci nenahradil někdo jiný a nepřišli o práci.

Mladší generace si tedy zdraví váží více?
Mladší generace přistupuje ke svému zdraví jinak než ti starší. Lidé stále nedbají o své zdraví dostatečně. Například na preventivní mamografické vyšetření chodí jen necelá polovina českých žen, i přesto, že je to zadarmo. Nebo cigarety, v každé prodejně najdete varování o tom, že kouření škodí zdraví, kuřáci je ale stejně nepřestanou kupovat. Určitá část populace zkrátka o své zdraví nedbá, přestože mají tolik dostupných informací a vědí, jak by se měli chovat.

ruce na skleněném stole

Na co bychom tedy neměli zapomínat?
Myslím, že to byl Goethe nebo Voltaire, kdo řekl: „V první polovině života jsem si vydělával peníze, abych je v druhé polovině dával lékařům.“ Důležitá je tedy prevence, aby nás v pokročilejším věku naše nezodpovědnost nedostihla. Mladí lidé a lidé ve středním věku by měli dbát na svou životosprávu a chodit na pravidelné kontroly a vyšetření. Nedávno se mě jeden atomový fyzik, který pracuje v CERN, starší pán, ptal, jestli mají preventivní prohlídky pro jeho ženu nějaký význam. Řekl jsem mu, aby o tom vůbec nepochyboval, protože každé onemocnění začíná a pak se rozvíjí, a když se zachytí včas, je prognóza pacienta mnohem příznivější, než když se nemoc objeví až ve svém průběhu.

To má dopad i do zdravotního pojištění.
Určitě. Zdravotní pojišťovny by měly nějakým způsobem zohlednit, když lidé využívají jejich preventivní programy, a takové pojištěnce například bonifikovat.

Nespoléháme se tedy příliš na moderní medicínu?
I když se člověk o své zdraví stará a věnuje se prevenci, stejně se může stát, že onemocní. Například změní zaměstnání, při vstupní lékařské prohlídce mu udělají snímek plic, kde se objeví nějaký stín, který se ukáže později jako plicní karcinom, absolutně asymptomatický. V takovém případě samozřejmě nezbývá nic jiného než spoléhat na moderní medicínu. Myslím, že si lidé uvědomují, že medicína obrovsky pokročila.

"Vývoj technologií medicíně výrazně pomáhá. Např. robotické operování tlumí třas rukou a eliminuje menší manuální zručnost."

Jak se Vám spolupracuje s mladšími kolegy?
Velmi dobře. K nějakým střetům názorů mezi námi nedochází. Mám radost, když si nechají poradit, ale také je respektuju a uvědomuju si určitý vývoj. Některé věci už se dneska dělají lépe, než se dělaly, když jsem já byl na tom pomyslném kopci. Snažím se jim pomáhat. A všem starším, kteří jsou dnes na vrcholu nebo už z něj pomalu kráčejí dolů, bych radil, aby si vzpomněli na to, že jsme taky kdysi kráčeli do kopce a byli jsme vděční, když nám někdo podal pomocnou ruku.

Jak se díváte na pojem dnes tak často zmiňovaný – lege artis, pokud jde o hodnocení správnosti postupu lékaře?
Nejdříve je nutné si říct, že česká legislativa tento pojem nezná a nikde není ani definován. Medicína je biologická věda, která se neustále vyvíjí a jen stěží můžete její postupy uzavřít do nějaké právní úpravy. Dnes máme tzv. doporučované postupy. Dříve se tomu říkalo standardy, ale to už je překonané. Zákon o zdraví lidu říká, že je třeba přihlédnout vždycky k době a místu, kde se věc konala, protože úplně jiný postup bude v Motole, a úplně jiný postup bude ve Strakonicích nebo v Sušici. Jak by toto mohl upravit zákon? Každý lékař je jedinečný ve smyslu míry znalostí či dovedností. Také je důležité respektovat individualitu pacienta. Svou roli hraje také vybavení na místě, jestli se bavíme o zákroku provedeném v nemocnici nebo na jiném místě. I v mnoha svých soudních posudcích jsem psal, že termín lege artis by se vůbec neměl používat. A jak jsem řekl, česká legislativa jej ani nezná.

Dejme tomu, že je pacient ve stavu, pro který existuje doporučený postup, ale není v tu chvíli pro daného pacienta vhodný, a lékař se tedy rozhodne pro jiný postup, který se může, ale nemusí, ukázat jako správný.
Na to je tzv. informovaný souhlas, kdy pacientovi vysvětlujete, jaké varianty před ním jsou, a rizika s nimi spojená, pokud postupujete správně. A pacient se sám rozhodne, jestli zákrok podstoupí, nebo ne. My můžeme nabídnout určité postupy a pacient se rozhoduje sám.

Musíte s ním tedy mluvit.
Samozřejmě. Doporučený postup pacientovi vysvětlím, řeknu mu, jaké zkušenosti s ním mám já konkrétně a pacient má právo se dále ptát. Například ve Státech je běžné, že se pacient zeptá: „A jakou vy máte zkušenost, kolik jste toho operoval?“ U nás to zatím není zvykem. I kdyby se mě zeptal, jestli jsem včera pil alkohol a kolik hodin jsem spal, musím mu odpovědět. A kdybych mu řekl, že jsem spal jen dvě hodiny, měl by plné právo operaci odmítnout. Pacient má teoreticky právo odmítnout všechno, i život zachraňující výkon.

Jak byste definoval profesionalitu?
O tom jsem docela hodně přemýšlel. Někteří lidé definují profesionalitu jako činnost za peníze. Když někdo opravuje budíky za peníze, je to profesionál? Často je ale amatér schopen spravit staré hodinky, i přesto, že vám profesionál řekne, že to už nestojí za to. Amatér je spraví, protože ho to zkrátka baví. Stejný případ. Jednou za peníze, jednou z entuziazmu. Představte si dva běžce v parku. Jeden je reprezentant, který tam trénuje, zlepšuje formu, aby za účast v závodu dostal zaplaceno. Ten druhý běží stejně dobře, ale je to jen sváteční běžec. Oba dělají totéž, ale kdo z nich je profesionál, nepoznáte. Definovat profesionalitu je těžké. Rozhodně se z vás ale profesionál nestane jen proto, že vám lidé za to, co děláte, platí.

Prof. Pavel Pafko u svého pracovního stolu

Jakými lidmi se obklopujete, jak si je vybíráte? Stačí jen odbornost, aby byl tým funkční?
To určitě nestačí. Možná kdybych byl malíř, nepotřeboval bych kolektiv. V chirurgii ho ale potřebujete, protože je to práce týmová. Kromě toho, že musíte do týmu vybrat ty, kteří své řemeslo dokonale zvládají, musejí jej také umět předat dál. Pozitivní interakce jednotlivých členů je strašně důležitá pro to, aby byl tým úspěšný. Kdyby si jednotliví členové šli, česky řečeno, po krku, tak to pacient v té posteli velmi brzy pozná. A pacient potřebuje naopak vidět, že všichni pracují společně, a ne proti sobě.

Co byste v týmu nestrpěl, a co jste naopak ochoten přehlédnout na úkor odbornosti?
Nestrpím nekolegialitu. Když si lidé nepomůžou, to mi vždycky vadilo a vždycky to bylo předmětem debaty. Když jsem byl přednostou, zavolal jsem si takového člověka na kobereček a vysvětlil mu, že není správné, že nepomohl kolegovi, protože se může sám dostat do úplně stejné situace. Někdy je potřeba zaskočit na sále za kolegu, který doma řeší havárii s vodou, jindy se vám z jiného důvodu nehodí noční směna. A když to za vás nikdo nevezme, je takový kolektiv na nic. Stalo se mi dokonce, že jsem se musel rozloučit s kolegyní, se kterou jsem pracoval osmnáct let právě proto, že nebyla ochotna pomoct svým kolegům, když to potřebovali.

V současné době, kdy se v medicíně prosazují nové technologie a zároveň je nedostatek zdravotnického personálu, už nezbývá příliš mnoho času na lidský kontakt. Jakou roli dnes hrají v medicíně emoce?
Velkou. Psychologové tvrdí, že 90 % rozhodnutí děláme emocionálně, rozum je až na druhém místě. A to neplatí jen v medicíně. Ze všech se na nás valí spousta informací, fake news, a je těžké vždy rozpoznat, co je pravda, takže se stejně v mnoha věcech nakonec rozhodujeme emocionálně.

S emocemi jako lékař tedy pracujete často.
Jak už jsem říkal. Profesionál musí umět s emocemi zacházet. A také je v sobě často potlačit. Představte si zřízence v krematoriu, který by začal plakat a projevoval své emoce ve chvíli, kdy se pohřbívá mladá maminka a tatínek s dvěma malými dětmi sedí v první řadě. Co v takovém případě od profesionála očekáváte? Profesionální výkon. Aby spustil hudbu, oponu, všechno tak, jak má, ale jeho emoce nechcete. A přesně takhle se musí chovat chirurg. Někdy je dobré neznat rodinnou anamnézu pacienta. Neprožívat to, že má doma čtyři děti. Je důležité chránit se před tím, aby vaše jednání nebylo emocionálně zatíženo více, než je zdrávo. Co si myslíte o platech nastupujících lékařů? Ročně u nás promuje kolem tisícovky lékařů a v průměru jich dvě stě odejde do ciziny, to je každý pátý. Finanční ohodnocení jistě není jediným důvodem, ale patří určitě mezi ty zásadní.

Prof. Pavel Pafko za psacím stolem

Co si myslíte o platech nastupujících lékařů?
Ročně u nás promuje kolem tisícovky lékařů a v průměru jich dvě stě odejde do ciziny, to je každý pátý. Finanční ohodnocení jistě není jediným důvodem, ale patří určitě mezi ty zásadní.

Důvodem odchodu jsou tedy zejména peníze.
Z velké části ano. Určitě u starších lékařů. U těch začínajících může být důvodem i postgraduální výcvik, který je u nás nešťastně nastavený a od roku 1989 se měnil už třikrát. Mladý člověk má dnes také jinak nastavené priority. Chce se učit, netrávit život přesčasovou prací, nastavit i správnou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem.

Vyučujete také budoucí lékaře, co si myslíte o dnešních studentech?
Studenti jsou ve všech dobách stejní. Nejsou o nic lepší nebo horší než předchozí generace. Vždy se mezi nimi najdou premianti i flákači. Dnes jako i před půl stoletím.

Je důležité, aby je učil člověk, který má medicínu zažitou z praxe? Jak si v tomto ohledu na vysokých školách stojíme?
Vyučovat by měli opravdu lidé zkušení, to je hotová věc. Problém ale někdy je takové lidi najít. Můj kamarád, bohužel už zesnulý, profesor Mazánek, který byl šéfem stomatologie na Karlově náměstí, mi vždycky říkal: „Pavle, člověče, sehnat dobré zubaře je strašný problém. Mám mnoho kamarádů, kterým jsem dal úvazky 0,1 nebo 0,5, jenom aby přišli k tomu křeslu.“ Vydělávali si v soukromých ordinacích a neměli důvod stát u křesla se studenty za 25–28 tisíc. Vyučují jen nadšenci.

Operovat jste začal ve druhé polovině 60. let. Které změny v provozu operačních sálů považujete za zásadní?
Určitě je to diagnostika, zobrazovací metody. My jsme měli jen prostý rentgen, nic víc. Endoskopické metody nebyly, když jsem začínal. Měli jsme k dispozici rentgenový snímek, krevní obraz a moč, svých pět smyslů a museli jsme rozhodovat. Dnes se medicína specializuje. Máme lidi, kteří provádějí diagnostiku, pak jsme my operatéři jako výkonné jednotky, a pak jsou další, kteří se starají o pooperační péči, intenzivisti, ARO.

A pokud jde o výbavu operačních sálů?
To je úplně nesrovnatelné. Endoskopické operování, to za nás nebylo. Všechno jsme dělali velkým přístupem. A pak různé přístroje k stavění drobného krvácení, my jsme všechno podvazovali, každou cévu. Dnes používáme harmonické skalpely, staplery pro šití. Žádná lidská ruka není tak jemná, aby dokázala ránu zašít jako stapler. Dále je to robotické operování, které ztlumí třas rukou. Obecně bych řekl, že je dnes méně potřeba manuální zručnosti, protože to nové vybavení vám výrazně pomůže. Chirurgie zaznamenala za půlstoletí, které já to dělám, obrovský pokrok. Vývoj medicíny byl od nepaměti vázán na vývoj technických oborů. Když pomyslíte, jakou revoluci v mikrobiologii způsobil mikroskop nebo rentgen. To jsou velké mezníky. Vývoj technologií pomáhá výrazně vývoji biologických věd, mezi něž medicína patří.

Je provoz na operačních sálech dnes náročnější než dříve? Ať už kvůli počtu operací, používání nových technologií, náročnějším pacientům a s tím spojenému stresu s velkou zodpovědností?
Zcela jistě přibylo kvantitativně operací. Když já jsem byl mladý, operace byla téměř jakousi odměnou chirurga. Právě proto jsme možná prožívali trochu větší zátěž. Už jen taková operace apendixu, kdy nebylo ani jisté, jestli se to prokáže. Dnes si uděláte sonografii, cétéčko a jdete na jistotu, abych tak řekl. My jsme se často museli spoléhat na své smysly a intuici.

A jak to bylo u transplantací?
V porovnání s tím, jak se to dělá dnes, jsme byli takoví Amundseni. Dneska si vezmete GPS, motorové sáně a zajedete si na pól. My jsme se v porovnání s tím brodili v hlubokém sněhu. Naše práce je dnes snazší. Nové vybavení a poznání jsou dva faktory, které výrazně změnily tvář chirurgie.

Pokrok ve Vašem oboru je tedy opravdu rychlý.
To je pravda. Dříve nebo později bude lékař v některých oblastech, zejména v diagnostice, nahrazen umělou inteligencí. Ve Státech například už dnes mají k dispozici databázi se sto třiceti tisíci snímků mateřských znamének, a pomocí softwaru tak mohou z fotky pacientova znaménka s velkou pravděpodobností odhalit, jestli se jedná o melanom. Tolik znamének samozřejmě žádný kožní lékař nikdy neviděl. To se týká taky rentgenových snímků. Software odhalí to, co lékař může přehlédnout.

Jste zastánce inovací?
Samozřejmě. Každá inovace by měla ale ctít tradici, protože každá inovace z nějaké tradice vychází a sama se pak po čase tradicí stává. Jsou ale také inovace, které se nakonec ukážou jako slepá ulička. Je to jako v každém jiném oboru.

"Profesionál musí umět s emocemi zacházet. A často je v sobě také potlačit."

"Každá inovace by měla ctít tradici, protože každá inovace z nějaké tradice vychází a sama se pak po čase tradicí stává."

Prof. Pavel Pafko poskytuje rozhovor

Prof. Pavel Pafko a…

…hudba na sále:
Hudbu si pouštím, ať už na sále nebo doma. Rád poslouchám varhanní hudbu, swing. Musím ale říct, že při operování jsou fáze, kdy se soustředíte, jste koncentrovaný a vůbec nevnímáte zvuky kolem sebe.

…seriály z lékařského prostředí:
Já seriály nesleduju, ale všechny jsou v podstatě o komunikaci mezi lidmi. Je pochopitelné, že jsou natočeny tak, aby byly pro diváka atraktivní. Například v seriálech z lékařského prostředí často vidíte, jak utíkají s pacientem v posteli chodbou. To jsem za padesát let zažil dvakrát nebo třikrát. Tak to v nemocnici opravdu nechodí. Spíš by to svědčilo o špatné organizaci. Na druhou stranu, diváka by asi nebavilo dívat se, jak dává kožní lékař pacientovi zelenou barvičku a za čtrnáct dní na kontrole zase modrou. Seriály lidi především baví, skutečnost je ale trochu jiná.

…klišé o chirurzích:
V povědomí lidí je například představa, že je chirurg v jistém ohledu řezník, který jedná rychle, okamžitě se rozhoduje a je to rázný extrovert. Takže já bych vlastně ani neměl být vnímán jako chirurg.

…pohled na ženy v medicíně:
O tom bychom si mohli povídat dlouho. Já aktuálně provádím velký průzkum mezi všemi ženami chirurgyněmi. Podobný průzkum chci později udělat i mezi pediatry, protože pediatrie je oproti chirurgii zase vnímaná spíš jako ženský obor. Rád bych provedl srovnání a budu o tom publikovat články. Na 1. lékařské fakultě tvoří v prvním ročníku dvě třetiny studentů ženy. Tento trend, kdy počet studentek medicíny narůstá, sledujeme už posledních dvacet let. Ženy budou hrát v budoucnosti medicíny (chirurgie) určitě zásadní roli.