Rozhovor s atletkou Marcelou Joglovou.
Působí jako zjevení. Marcela Joglová se rozhodla věnovat se vrcholovému běhání ve 28 letech. Bez jakékoliv profesionální podpory však způsobila na loňském mistrovství světa v atletice šok. V nočním maratonu v Dauhá doběhla na senzačním 20. místě a jako amatérka za sebou nechala téměř padesát profesionálek z celého světa. A i když jí koronavirová pandemie překazila v březnu její plány na úspěch na olympijských hrách v Tokiu, které byly přeloženy na příští rok, nedělá si z toho v životní formě příliš hlavu. "S tou informací vlastně nemá cenu bojovat, je potřeba ji přijmout a přizpůsobit jí vše. Teď záleží, jak se s takovým protahováním popere mé tělo. Zatím to však vypadá velmi dobře," přiznala 32letá atletka.
Marcelo, jak jste se k běhání, zejména k vrcholovému dostala?
Já jsem běhala vlastně už odmalička, běhala jsem za Atletiku Klatovy, později za TJ Sokol Petřín v Plzni. Začínala jsem osmistovkou, později patnáctistovkou a 3000 metrů s překážkami.
Přivedl vás k atletice někdo? Čím si vás běhání získalo? Neuvažovala jste dříve o jiném sportu?
Hrála jsem zároveň i basketbal a okrajově dělala fotbal a karate. Byli jsme i s mými sourozenci vedeni odmalička ke sportu. Táta si přál, abychom ve sportu něčeho dosáhli. Kolikrát jsem přebíhala z tréninku na trénink, aby mi neunikla jediná minutka. Sport jsem obecně milovala, ať už individuální nebo kolektivní. Kolikrát jsem se sama sebrala a šla běhat rovinky na fotbalové hřiště, házet si na koš, pinkat si o zeď s tenisovou raketou nebo jsem na kole dojížděla 15 kilometrů tam a zpět do školy.
Proč jste s atletikou skončila?
Bohužel jsem si po gymnáziu zlomila natřikrát kotník a sport šel na několik let do ústraní. Pak tu byla škola a brigády a sportem jsem se jen okrajově udržovala. Nejčastěji to byl běh, protože běhat můžete téměř kdekoliv a kdykoliv a je to čas jen pro vás.
V roce 2015 jste se ale rozhodla k atletice se vrátit...
Intenzivnější běhání, ale ještě bez myšlenek takového návratu, přišlo kvůli znovuzrození mého lepšího a pozitivnějšího já. Vytvořila jsem si jasné, nejen sportovní cíle a postupnými krůčky si je začala plnit. Těmito kroky postupuji i nyní, jen se ty cíle posouvají. Dlouho jsem si běhala sama a viděla, že když se lépe stravuji, neponocuji a můj den má nějaký řád, běhám rychleji a snadněji. Začala jsem si tedy pohrávat i s intenzitou a bavilo mě sama sebe pozorovat. Vnímala jsem na sobě každou změnu, vlastně jsem byla sama sobě výzkumníkem a díky tomu teď mnohdy dokážu pojmenovat signály těla, které mi vysílá. Pak přišlo splnění limitu do Dauhá a nastal čas vše podřídit přípravě, což s sebou neslo nutnost spolupracovat s trenérem, kterého jsem do té doby neměla. A také omezit zaměstnání, které jsem měla.
Mluvila jste o úspěchu v Dauhá, vnímala jste poté kolem sebe zvýšenou pozornost okolí?
Naštěstí nejsem až tak veřejně známá osobnost, spíše jsem začala být známá v tom běžeckém světě. Tam skutečně vnímám, že mě lidi registrují. I když jsme na nějaké cyklostezce, triatlonových či jiných sportovních akcích, vědí o mně a je to příjemné, milé. Trochu pod tlakem se někdy cítím ze strany medií. Ale to spíš proto, že to přichází ve vlnách, většinou v době, když se potřebuji soustředit na závod. Před důležitým závodem se ráda uzavírám do sebe a mám svůj prostor. Média nám sportovcům mohou ale i pomoci, a tak se snažím to brát pozitivně.
V úvodu roku jste odjela na soustředění do Keni. Jak jste vnímala, že se musíte kvůli koronaviru vrátit do Česka?
Společně jsme naplánovali šestitýdenní soustředění v Keni, kde jsem chtěla vyladit formu tak, abych byla schopna v Rotterdamu splnit limit na olympiádu v Tokiu. To se však kvůli nastupující koronavirové epidemii nestalo. Naopak jsme byli nuceni soustředění ukončit a přijet o deset dní dříve. Už v Keni jsme sledovali vývoj situace s koronavirem v Česku i celém světě, takže pro dřívější návrat jsme se víceméně rozhodli těsně před oficiálním uzavřením hranic a už tehdy bylo jasné, že se hry odloží.
Jak jste přijala zprávu, že se olympiáda v Tokiu odkládá na příští rok?
Byla jsem na tu informaci připravena a věřila jsem, že zvolí lepší model. Tedy posun o jeden celý rok než o půl roku. S tou informací vlastně nemá cenu bojovat, je potřeba ji přijmout a přizpůsobit jí vše. Teď záleží, jak se s takovým protahováním popere mé tělo. Zatím to však vypadá velmi dobře.
Musela jste se vyrovnávat s životem v karanténě. Jak se dal skloubit s běháním?
Po návratu z Keni jsem musela být v karanténě, ale jelikož byly v té době závody v nedohlednu, nic mě netlačilo. Nečelila jsem žádnému velkému stresu. Měla jsem možnost trávit toto období v domě u přítelových rodičů, kde je dostatek prostoru pro trénink. Dalo by se říct, že jsem si ji i užila. Používala jsem běhací pás a válce na kolo, takže tréninkově jsem nestrádala, naopak byl můj trénink pestřejší.
A jak se vám změnila příprava?
Posunem olympiády se samozřejmě musel upravit i tréninkový plán. Bohužel termíny závodů ještě nejsou stoprocentní, takže v tuto chvíli vím jen to, že 27. června bych měla běžet mistrovství ČR na 10 tisíc metrů na dráze ve Slavkově. Chci se 2. srpna ukázat na Milada Run závodě a koncem srpna běžet půlmaraton v rámci MČR. Podle umístění se teprve vytvoří následný plán. Můj cíl směřuje k prosincovému maratonu ve Valencii, který by se měl počítat do světového rankingu, takže bych si na něm mohla splnit limit na olympiádu.
Je olympiáda životním cílem, ke kterému se upínáte?
Pravdou je, že olympiáda je snem každého sportovce, mě nevyjímaje. Je to výběr nejlepších z nejlepších, reprezentujete svou zemi. Ale jsem si vědoma i jiných hodnot v životě. Udělám pro splnění limitu a účast vše, co je v mých silách. Z toho důvodu jsem se dala na tuto dlouhou a někdy i bolavou cestu. Ale svět se nezhroutí, když se tam nedostanu. Objeví se nové cíle.
Starat se o sebe a správnou životosprávu bezesporu musíte. Napomáhá vám v péči o vaše tělo a zdraví nějaký produkt od značky HARTMANN?
Objevila jsem jejich značku Cosmos Active. Vždy přijdou vhod tejpy a náplasti na puchýře, které se mi občas tvoří. A v horkém počasí jsou super chladivé gelové polštářky.