Čím dříve přistoupíme k řešením a odvážíme se konstruktivně kritizovat současné uspořádání, tím menší budou budoucí hrozby.
Dozvědět se více
Jmenujme např. stále se prohlubující problém s nedostatkem personálu, a to jak vysoce, tak nízko kvalifikovaného. Problémem je i fragmentizace rodin, změna tradičních kulturních a rodinných hodnot, urbanizace, tlak na setrvání na trhu práce nebo na co nejrychlejší návrat na něj. Zvyšuje se tlak na kvalitu ze všech stran, zvyšují se očekávání rodin. Dalším problémem je finanční udržitelnost, nebo spíše neudržitelnost stávajících systémů. A novými trendy je např. marketizace sociálních služeb nebo jejich digitalizace.
Evropská asociace poskytovatelů dlouhodobé péče, European Ageing Network, právě z těchto důvodů vydala vizi pro poskytovatele dlouhodobé péče – VISION 2030*, ve které nejenže upozorňuje na současný stav, ale otevírá i nutné změny našich postojů a paradigmat.
Dle nejnovější projekce Evropské komise v oblasti stárnutí publikované v roce 2018 je prognóza ČR ohledně stárnutí populace naprosto shodná s evropským průměrem. Poměr ukazatele starobní závislosti, tedy poměr mezi počtem obyvatel ve věku nad 65 let a pracovně aktivními obyvateli (obvykle se definují jako osoby ve věku od 15 do 64 let), činil v roce 2016 28,1 % a prognóza v roce 2070 je pak 49,7 %. Rozdíl je tedy očekávaný nárůst o 21,6 %, což je průměrný očekávaný nárůst celé Evropské unie.
Ve své studii z roku 2012 uvádí Evropská komise i jiné alarmující parametry, a to konkrétně do horizontu roku 2060. Počet osob vyžadujících péči se zdvojnásobí z 20,7 mil. na 44,4 mil. (navýšení o 115 %).
Počet osob vyžadujících péči v institucích se ztrojnásobí z 2,9 mil. na 8,3 mil. (navýšení o 186 %). Počet osob vyžadujících formální péči v domácím prostředí (pečovatelská služba, domácí péče) vzroste z 5,5 mil. na 13,9 mil. osob (navýšení o 153 %). Tato projekce navýšení potřeby péče, a tedy i nutných kapacit sociálních služeb, je samozřejmě v každé evropské zemi trochu jiná, avšak v České republice bude tento nárůst v porovnání s jinými státy nadprůměrný (projekce v případě nárůstu pobytových služeb).
Dalo by se říci, že dlouhodobá péče stojí na třech pilířích (byť každý o jiném průměru): prvním je neformální péče, druhým jsou služby komunitního typu (terénní, ambulantní a respitní péče) a třetím jsou pobytové služby sociální péče.
Většina pobytových služeb pro seniory vznikla z nemocničního pojetí dlouhodobé péče. Časově jde o období mezi roky 1960 a 1980, charakteristické bylo nemocniční uspořádání, akcent na ošetřovatelskou část a institucionální pojetí s cílem uspokojení elementárních fyziologických potřeb. V západní Evropě je patrná změna od 80. let, kdy dlouhodobou péči potřebují poválečné silné ročníky, které si chtějí – navzdory svým omezením – udržet svůj samostatný, tedy co nejméně závislý život co nejdéle. Aby služby dlouhodobé péče naplnily toto přání, je nutné individuální nastavení, pojetí a vysoká kvalita nejen péče, ale i podpory.
Právě tento přechod z kurativního modelu nemocničního charakteru k moderní službě, která se soustředí na jednotlivce a jeho potřeby a přání, byl a je největší výzvou systému dlouhodobé péče (úroveň a přechod se liší napříč celou EU).
Pobytová zařízení sociálních služeb tak, jak je známe nyní, nemají širší budoucnost
Jejich cílovou skupinou budou osoby trpící demencí v posledních stupních, senioři v závěru svého života nebo jiné, na intenzivní péči zcela závislé osoby, které již nebudou moci zůstat doma nebo v jiném typu bydlení. Je potřeba zmínit, že i péče o tyto osoby neznamená 24hodinovou zdravotní péči. Nutná je zejména sociální péče, uspořádání denního režimu a aktivit dle potřeb klientů, při zachování jejich důstojnosti a respektu k základním hodnotám.
Podle tohoto konceptu lze očekávat – a v řadě zemí se tak již děje –, že zařízení pro seniory již nebudou klasické velkokapacitní instituce (200 až 400 lůžek), ale zařízení nabízející širší škálu služeb tak, aby jejich příjemci mohli žít nezávisle, v prostředí, které preferují, jak dlouho jen to půjde.
Pro samotnou infrastrukturu služeb tedy nebude důležitá velikost a centralizace, ale spíše řada decentralizovaných služeb a jejich komplexnost, např. nabídky ambulantních či terénních služeb v okolí domova nebo jiných služeb komunitního typu. Tuto tendenci nyní vidíme např. ve Švýcarsku či Nizozemí. V České republice je kapacita všech typů služeb dlouhodobé péče v porovnání s těmito zeměmi výrazně poddimenzována.
Všichni senioři žijící „mezi svými čtyřmi stěnami“ mají obdobné přání – být schopen žít co nejvíce nezávislým způsobem života až do konce při zachování akceptovatelné kvality svého života. Jejich „vlastní čtyři stěny“ však neexistují v izolaci, ale jsou součástí širší rezidenční komunity.
Pokud bychom chtěli formulovat vizi European Ageing Network v jedné větě, pak by to bylo: Ageing and becoming old is not a disease but a stage of life, tedy Stárnutí není nemocí, ale pouze jednou z životních fází. Jde o součást života, součást, které se téměř nikdo nevyhne. Jde o fázi, která by neměla být determinována diagnózami, ale přizpůsobením se okolí k nové životní situaci.
