Je zajímavé, že při kritice nízkého podílu zdravotnických nákladů na HDP se u nás odvoláváme na 11,3 % sousedního, ale ne příliš efektivního Německa, a pomíjíme třeba Izrael, kterému shodně s námi stačí 7,4 %. A že to opravdu není chudinské zdravotnictví.
Ve svém závěrečném doporučení studie optimisticky konstatuje, že máme slibně nakročeno k modernizaci našeho zdravotnictví, a zdůrazňuje čtyři okruhy vyžadující speciální pozornost.
Prvním je HTA, abychom se mohli rozumně popasovat s novými technologiemi, druhým na pásce je reforma psychiatrické péče. Následuje důraz na co nejrychlejší rozvinutí elektronizace zdravotnictví a konečně to podstatné – zvýšit efektivitu financování. Neboť jak říkají Angličané: „You get what you pay for.“
Ze svého pohledu musím konstatovat, že autoři zprávy The Economist Intelligence Unit mají ve většině bodů pravdu.
České zdravotnictví je na jedné straně minimálně ve středoevropském regionu příkladem dobré dostupnosti potřebné zdravotní péče, na druhou stranu jsme si ještě nedořešili řadu problémů táhnoucích se od 90. let a jsme velmi pomalí v dalších změnách, ke kterým nás nutí měnící se zdravotní potřeby, nové technologie, stárnutí obyvatelstva a sociální změny.
Kdybychom měli nezaujatě říct, v jaké situaci se dnes české zdravotnictví nachází, mohli bychom konstatovat, že všechno tak nějak běží. Ano, ještě se nic nehroutí a stále na tom jsme (a nejspíš i nadále budeme) lépe než jiné země, které více než před čtvrtstoletím opustily model státem řízeného a vlastněného zdravotnictví.
Shrňme si dále pár výzev, které nás v nejbližší době čekají.
- V prvé řadě nelze pochybovat o tom, že raketový růst hospodářství, a tím i výběru pojistného nebude pokračovat donekonečna. Již dnes se trend obrací. Otázkou pouze je, jak rychle a jak hluboko křivky klesnou. Všichni, kdo si s radostí zvykli na vyjednávání o desetiprocentních růstech, se budou muset uskromnit.
- Vedle střednědobého ekonomického cyklu jsou zde pak ještě další, dlouhodobé a dopředu známé trendy, které budou pomalu, ale jistě zvyšovat nároky na výdaje a obslužnost zdravotního systému. Stárnutí populace i lékařů, zavádění stále dražších léků a technologií, nezlepšujících přitom významně zdravotní stav populace, zvyšování právního povědomí o nárocích nyní téměř neomezených, konkurence bohatších systémů na pracovním trhu, vylidňování okrajových oblastí země atd.
- A také jedna zcela přízemní výzva. Posledních 15 let jsme si totiž nenápadně zvykli na drogu evropských dotací. Drogu, která nám bude už brzy odebrána. Jaký bude osud přístrojů, které jsme z darovaných peněz pořídili, až se dostanou na hranici životnosti? Kdo zaplatí obnovu? Jaký bude osud měkkých projektů, ze kterých dnes tryskají peníze jak v bonanze, neboť ani není za co je utratit, až nám veliká matka zavře kohoutek? Kdo bude výstupy dál rozvíjet a za čí peníze? Co bude s najatými prostory, co s dotovanými úředníky?
