Zákon o zdravotních službách 372/2011 Sb. se pokouší stanovit nejen katalog práv pacientů v § 28, nýbrž i katalog povinností pacientů v § 41. Platí pravidlo, že bez souhlasu pacienta obecně nelze péči o zdraví poskytnout a že je vždy třeba respektovat právo pacienta na autonomii a sebeurčení1.
V evropském prostoru se má za to, že ačkoliv princip beneficence, tedy „dobře-činění“ je důležitým principem lékařské etiky, princip autonomie má v případě konfliktu přednost, míněno ve smyslu, že pacientovo rozhodnutí o svém dobru je důležitější než mínění lékaře.
Lékaři jsou sice vzděláváni v tom, aby jednali v nejlepším zájmu svého pacienta, avšak právo pacienta jednat proti svému nejlepšímu zájmu je přednější.2 Kompetentní dospělí mají proto právo požádat o přerušení stávající nebo nenasazení nové lékařské péče, i když je jim známo, že výsledkem může být jejich trvalé poškození či smrt. Pacient tedy může podepsat negativní revers, odejít domů a zemřít sice dříve než v nemocnici, avšak obklopen přáteli a příbuznými, může z náboženských důvodů odmítnout transfúzi krve a zemřít.
Co činí princip autonomie eticky zajímavým, je fakt, že svobodné rozhodnutí není vždy moudré rozhodnutí. Zatímco dříve platilo, že salus aegroti suprema lex (zdraví nemocného je nejvyšším zákonem), dnes platí spíše voluntas aegroti suprema lex (vůle nemocného je nejvyšším zákonem). Lékař je expertem na medicínu, pacient je expertem na svůj vlastní život.
V myšlenkovém experimentu natěrač nemůže natřít pacientův dům bez jeho souhlasu, ani když udělá práci zdarma, stávající nátěr je ošklivý a práce domu objektivně prospěje. I když je čin motivován altruismem a zájmem o well-being pacienta, jedná se o nepřípustný zásah do soukromí. Podobně nemůže lékař bez souhlasu vyléčit zápal plic pacienta nebo odstranit nádor, i když zákrok nebude mít jakékoliv vedlejší účinky a pacientovi prospěje.
Zbývá dodat, že naopak pacient nemá právo na jakoukoliv léčbu jen proto, že ji chce: léčba, která není indikována, je kontraindikována. Pokud se pacient např. dožaduje antibiotik, není povinností lékaře vyhovět jen proto, že je pacient chce. V jiném případě jsem se setkal s pacientkou, která se z osobních důvodů dožadovala amputací obou nohou pod koleny, ovšem všichni jí kontaktovaní ortopedi považovali zákrok vzhledem k diagnóze za příliš radikální, a tak zcela ve shodě s principy lékařské etiky pacientku s úctou odkázali na jiné pracoviště.
