Uplynulo již 25 let od prosazení úhradových mechanismů veřejných zdravotních pojišťoven, které se zaměřují na platbu za výkon. Tyto mechanismy zajišťují více než 90 % příjmů českých zdravotnických zařízení. Revoluční změna financování uskutečněná v první polovině 90. let byla nutná pro zavedení cen v českém zdravotnictví. Československo totiž společně s Albánií představovalo v 80. letech jedinou evropskou zemi, v níž neexistovaly žádné stopy soukromého zdravotnictví a celý chod zdravotnického systému financoval státní rozpočet. Plná závislost příjmů nemocnic na schopnosti vykazovat výkony vedla prakticky ke krizovému managementu, který měl za cíl správně definovat maximální počet přesně definovaných úkonů u přesně definovaného nemocného, přesně definovaným lékařem.
Kvalita, bezpečnost i efektivita byly rovněž důležité, správné vykazování a maximalizace jednotkové produkce se však jevily jako nejjednodušší a nejsprávnější cesta k ekonomické stabilitě zdravotnického zařízení. Systém platby za výkon vedl rychle k rozšíření dostupnosti a objemu zdravotní péče, ale též k uspíšenému a opakovanému vyčerpávání finančních prostředků ve fondu veřejného zdravotního pojištění. Aplikovaly se snahy o zavedení platby za léčbu (DRG), tento systém se ovšem nepodařilo plně zavést. Podobně i zavádění tzv. balíčkových cen za komplexní léčbu jednoho případu se použilo jen omezeně v ortopedii nebo u některých úkonů jednodenní léčby. Nakonec se dnes používá financování, které odráží historické potřeby jednotlivých zdravotnických zařízení a upřednostňuje velké státní nemocnice a specializované ústavy.
V podstatě však jde o pozvolna rostoucí limitované rozpočty, jež se navyšují různorodě, většinou podle politické poptávky. Tato rozpočtová omezení vedla k posílení úvah o efektivitě – jak za určené množství prostředků vykázat a většinou i provést potřebný počet a potřebnou strukturu výkonů. Díky tomu, že často lze získat dotace či upravit podmínky financování pro daný rok, je tlak na efektivitu ještě leckdy malý, nicméně postupně roste.
