Kým doplnit řídnoucí řady ošetřovatelů? Překvapivě
bývalými ošetřovateli

Závěry nedávného průzkumu jsou překvapivě optimistické. Vyplývá z nich, že 48 % respondentů si dovede představit svůj opětovný nástup do zdravotnictví, a pokud by se podařilo zlepšit pracovní podmínky, 7 z 10 dotázaných by se dokonce vrátilo na stejnou pozici jako dříve.

Když se tato zjištění aplikují na trh práce, jen v Německu by se dalo náborem „navrátilců“ pro zdravotnictví získat statisíce profesionálů. Za posledních 25 let bylo totiž u našich západních sousedů vyškoleno přibližně 625 tisíc ošetřovatelů, z nichž asi 335 tisíc z oboru odešlo, a jestliže by k návratu bylo připraveno 48 % z těchto 335 tisíc bývalých ošetřovatelů, odpovídal by potenciál dané skupiny (se zohledněním odchylky o -12, respektive +12 %) zhruba 120 tisíc až 200 tisíc certifikovaných pracovníků.

Vysoká míra ochoty bývalých ošetřovatelů vrátit se ke své původní profesi přitom souvisí mimo jiné s tím, že mnoho bývalých ošetřovatelů si svého povolání cení a ve svém novém zaměstnání jsou v průměru o něco méně spokojeni než jako ošetřovatelé v době svého nástupu. Ukazuje se tak, že ošetřovatelství je víc než jen dobrá práce – je to poslání.

Ovšem bez ohledu na to, jestli „navrátilci“ vnímají ošetřovatelství jako životní poslání, nebo „jen“ jako práci, jejich výpovědi jasně poukazují na vážné problémy moderního zdravotnictví.

Tuto reflexi bychom neměli brát na lehkou váhu, poněvadž právě kvůli důvodům, které studie postihuje, zkušení profesionálové obor opouštějí, a provozovatelé zdravotnických zařízení tak musí hledat stále nové a nové zaměstnance. Připomeňme ještě jednou, že v Německu z oboru odešlo 335 tisíc vyškolených ošetřovatelů z 625 tisíc, tj. 53,6 %.

Namátkou zmiňme alespoň některé autentické výroky z kapitoly Osobní důvody pro odchod z práce ošetřovatele, jež autoři studie rozlišují podle motivů na zdraví („Tělesně mi bylo velmi…, takže jsem tu činnost ani psychicky tak dobře nezvládala.“; „Trpěla jsem všeobecným vyčerpáním, které pak vedlo stále více k tomu, že jsem o všem pochybovala.“), nedostatek personálu/přetížení („Bylo nutné převzít úkoly a činnosti, které pro mě byly jako pro pečovatele o seniory neúnosné.“), člověk na prvním místě („Na konci chyběl čas na pacienta…“; „Mně ta lidskost prostě scházela. Připadal jsem si, jako bych lidi jen někam odklízel, a to mě stále víc unavovalo.“; „Podmínky jsou v mých očích neudržitelné a už ne doopravdy důstojné člověka.“) a sladění práce s rodinou („Služby na směny a děti už se nedaly skloubit.“).

Vše tedy nasvědčuje tomu, že potenciál „navrátilců“ je velký, nelze jej ale využít bez systémových reforem.

Svůj eventuální návrat respondenti podmiňují změnami struktur a pracovních podmínek (42 %), více než třetina dotázaných (36 %) dále požaduje více personálu a téměř stejný podíl (30 %) by chtěl vyšší platové ohodnocení.

Vedle toho mohou případným „navrátilcům“ opětovný nástup zjednodušit mnohé dílčí kroky: 71 % účastníků průzkumu by uvítalo školení či tréninky, 67 % sick day, 62 % informace o vylepšených rámcových podmínkách a 55 % informace o vylepšených pracovních podmínkách.

Autoři studie dále zkoumali, do jaké míry mají někdejší ošetřovatelé přehled o aktuálních politických opatřeních, jež by měla vést ke zkvalitnění zdravotní péče. 50 % dotázaných uvedlo, že by mělo být více personálu v nemocniční péči a v péči o seniory, 40 % mělo povědomí o náboru ošetřovatelů ze zahraničí, 30 % ví o snaze zdvihnout platy.

Z hlediska informovanosti tedy existují mezery a ukazuje se, že vedle úsilí o řešení situace by se příslušné instituce měly zajímat také o vyrovnání informačního deficitu. Ten totiž tvoří nutnou podmínku pro posílení zájmu bývalých ošetřovatelů o návrat ke svému původnímu povolání.

V neposlední řadě není bez zajímavosti podívat se blíže na složení respondentů, které pokrývá celou škálu ošetřovatelských profesí: 39 % dotázaných se před změnou zaměstnání specializovalo na péči o seniory, 52 % na zdravotní a nemocniční péči, zbylých 8 % pak na zdravotní a nemocniční péči o děti. 77 % účastníků průzkumu tvořily ženy, jejich průměrný věk činil 41 let a ošetřovatelství opustily průměrně před 3,3 rokem.

Dnes tito bývalí ošetřovatelé působí v nejrůznějších odvětvích: 25 % se uplatilo v administrativních činnostech (v rámci zdravotnictví i mimo něj), 13 % se živí jako obchodníci, dále následují obory jako kadeřnictví (4 %), logistika (4 %), správa budov a zařízení (4 %) a řada dalších. (Bližší informace vizte na www.pflegecomeback.de.)

Na německé straně studie vyvolala zájem státních úřadů. Na možných změnách v rámci zdravotnického systému nyní bude společnost HARTMANN úzce spolupracovat se zmocněncem spolkové vlády pro zdravotnictví Andreasem Westerfellhausem, první opatření mají být představena na německém Dni ošetřovatelství 2019.

V České republice nebyla doposud studie známa, doufáme však, že se i zde setká se stejně aktivním a odpovědným přístupem.