Zlatý déšť bez systémových změn zdravotnictví nespasí, právě naopak. Vyzkoušeli jsme si to v roce 2006. Poslanec David Rath a senátor Tomáš Julínek prosadili ve svých komorách skokové navýšení platby za státní pojištěnce. Miliardy navíc v systému jen zasyčely, stabilizace nenastala, jen náklady zdravotnictví začaly stoupat rychleji než jeho příjmy. Hospodářská krize ho pak poslala na pět let do deficitu.
Systém je potřeba reformovat. Máme přitom zajímavou laboratoř, kde se dá otestovat většina potřebných kroků. Jsou to prakticky všechny malé nemocnice. Pojďme se na něj podívat detailněji.
Tak kde je vlastně problém
Do chodu regionálních nemocnic se promítají hlavní problémy, se kterými se zdravotnictví potýká. Pokud se jejich situace nezačne rychle řešit, přestane být strašení zhoršenou dostupností péče jen účelově vyvolávaným bubákem.
Potíže nemocnic se odvíjejí od nedostatku personálu a jeho složení, zastaralé organizace práce a vnitřní struktury nemocnic, nedostatků v mimonemocniční péči, nepropojení se sociální oblastí a malého zapojení občanů. Ovšem hlavním problémem jsou, jak taky jinak, peníze. Protože platí, že co platíš, to taky dostaneš.
Současný způsob financování nepodporuje adaptaci nemocniční péče na potřeby obyvatel a vývoj medicíny. Není spravedlivý a vedle potřebné, byť zatím nedostatečné, centralizace specializované péče nadměrně centralizuje tu běžnou. Pro budoucnost nic moc, zkuste za takových podmínek realizovat dlouhodobou investici!
Stěží uvěřitelné absurdity
Asi každý ví o tom, že za stejné úkony dostávají nemocnice rozdílné úhrady. Lze o tom diskutovat týdny, rozumím všemožným argumentům, ale věřte mi: není to logické, není to ospravedlnitelné a je to dlouhodobě špatně. Stačí se zeptat všech lidí, kteří mají regionální nemocnice na starosti.
Ovšem tím zjevné chyby ve finančním systému nekončí. Úhradové vyhlášky jsou schvalovány na roční bázi. Jak tedy chcete plánovat dlouhodobé fungování? Navíc máte po léta rozpočet, který vás motivuje pracovat trochu méně než v předchozím roce.
A kapitolou samou pro sebe je DRG Restart. Je fajn, že chceme nahradit cizácký klasifikační systém IR DRG naším dokonalým národním CZ-DRG, jen nevím, proč ten první a pět let neudržovaný systém stále slouží k rozdělování peněz nemocnicím, a ten druhý se stále ladí, ale bez jasné implementační strategie.
Zdravotníků je málo a bude hůř
Na chvíli opusťme systémové nastavení financování, neboť akutním problémem nemocnic je personál. Oproti průměru EU máme sice o 23 lékařů na 100 tisíc obyvatel více, ale není to vidět. Máme o polovinu více specialistů, o 11 % méně praktických lékařů a hlavně cca o polovinu více kontaktů pacient – lékař než v zemích unie.
Pokud máte ve velkých městech pocit, že to může být problém, pak věřte, že malé nemocnice mají násobně větší potíže. Významným dílem se na nich podílí i rozsah přesčasové práce, která se v našich nemocnicích provádí. Ta byla tradičně vítaným a důležitým zdrojem příjmu lékařů, ale když už není, kdo by sloužil, tak končí legrace.
Obecně řečeno platí, že lékaři pracují často tam, kde by nemuseli, dělají i to, co nemají, nesdílejí informace a péče je celkově nekoordinovaná. U sester je situace ještě vážnější – je jich opravdu málo a navíc je smutným faktem, že vysokoškolsky vzdělané sestry nemají odpovídající uplatnění.
Pojďme se však vrátit k malým nemocnicím, protože chybějící personál se týká i všech ostatních a je to samostatné téma. Využil bych jedné teze Pavla Hroboně, který říká: „Nedostatek personálu není plně řešitelný ani zvyšováním platů, ani zvyšováním počtu studentů. Nutné jsou změny v organizaci práce a struktuře poskytovatelů.“
