Nové vybavení a poznání
jsou dva faktory, které výrazně
změnily tvář chirurgie

Jsou Češi ukáznění pacienti?
S nástupem internetu v 90. letech jsou rozhodně mnohem informovanější než dříve. A někdy těch informací mají možná až příliš. Myslím, že v západní Evropě je přístup pacientů odlišný. Pokud lékaři důvěřuji, nemusím nic ověřovat na internetu. A když v něj důvěru nemám, najdu si jiného. Já jsem polovinu svého profesního života prožil před rokem 1989. Za celé toto období jsme u nás na klinice zaznamenali jednu žalobu příbuzných kvůli úmrtí pacientky. Po revoluci se počet stížností natolik zvýšil, že má téměř každá nemocnice svého ombudsmana. U nás v Motole je to paní doktorka Vladimíra Dvořáková, která mi nedávno říkala, že ročně zaznamenáme asi čtyři sta stížností, a z toho oprávněných je jen kolem 9 %. Z toho plyne, že lidé si stěžují častěji než dříve, ale naprostá většina těchto stížností je neoprávněná.

Problém tedy tkví v přeinformovanosti?
Myslím, že ano. Lidé v případě nemoci často uvažují spíš pesimisticky, a ta přeinformovanost je pak vede k tomu, že když se dočtou, že úmrtnost po nějakém výkonu je 5 %, vidí se právě v této skupině. Laik může mít pocit, že toho o svém stavu ví hodně, protože toho hodně přečetl na internetu. Zapomíná ale, že na rozdíl od lékaře, který má zkušenosti s řešením mnoha takových případů, nemůže svůj problém posoudit ve správných souvislostech.

Internet a dostupnost informací v tomto ohledu ovlivňuje náš přístup i v dalších oborech lidského života?
V konečném důsledku si lidé v takových situacích vlastně škodí. Jsou nespokojení, upadají do deprese. Je mnohem prospěšnější dát lékaři důvěru a věřit, že pro něj udělá maximum.

Vážíme si svého zdraví?
Mezi generacemi je určitě rozdíl, jak si váží svého zdraví. Starší generace žije a dožívá v tom, jak to bylo dříve. Všichni měli jistotu bezplatného zdravotnictví a ke svému zdraví se chovali často tak, jak se chováme ke svému zimníku. Když se umaže, odneseme ho do čistírny. Mladší generace naproti tomu si velmi dobře uvědomuje konkurenční prostředí, ve kterém vyrůstá, a uvědomuje si to, že jakmile začnu pokašlávat, obrazně řečeno, tak jsem „převálcovanej“. Soukromníci se snaží být fit, aby se mohli věnovat svému podnikání, a zdá se mi, že i zaměstnanci jsou opatrnější, aby je kvůli dlouhodobější nemoci nenahradil někdo jiný a nepřišli o práci.

Mladší generace si tedy zdraví váží více?
Mladší generace přistupuje ke svému zdraví jinak než ti starší. Lidé stále nedbají o své zdraví dostatečně. Například na preventivní mamografické vyšetření chodí jen necelá polovina českých žen, i přesto, že je to zadarmo. Nebo cigarety, v každé prodejně najdete varování o tom, že kouření škodí zdraví, kuřáci je ale stejně nepřestanou kupovat. Určitá část populace zkrátka o své zdraví nedbá, přestože mají tolik dostupných informací a vědí, jak by se měli chovat.

Jak se Vám spolupracuje s mladšími kolegy?
Velmi dobře. K nějakým střetům názorů mezi námi nedochází. Mám radost, když si nechají poradit, ale také je respektuju a uvědomuju si určitý vývoj. Některé věci už se dneska dělají lépe, než se dělaly, když jsem já byl na tom pomyslném kopci. Snažím se jim pomáhat. A všem starším, kteří jsou dnes na vrcholu nebo už z něj pomalu kráčejí dolů, bych radil, aby si vzpomněli na to, že jsme taky kdysi kráčeli do kopce a byli jsme vděční, když nám někdo podal pomocnou ruku.

Jak se díváte na pojem dnes tak často zmiňovaný – lege artis, pokud jde o hodnocení správnosti postupu lékaře?
Nejdříve je nutné si říct, že česká legislativa tento pojem nezná a nikde není ani definován. Medicína je biologická věda, která se neustále vyvíjí a jen stěží můžete její postupy uzavřít do nějaké právní úpravy. Dnes máme tzv. doporučované postupy. Dříve se tomu říkalo standardy, ale to už je překonané. Zákon o zdraví lidu říká, že je třeba přihlédnout vždycky k době a místu, kde se věc konala, protože úplně jiný postup bude v Motole, a úplně jiný postup bude ve Strakonicích nebo v Sušici. Jak by toto mohl upravit zákon? Každý lékař je jedinečný ve smyslu míry znalostí či dovedností. Také je důležité respektovat individualitu pacienta. Svou roli hraje také vybavení na místě, jestli se bavíme o zákroku provedeném v nemocnici nebo na jiném místě. I v mnoha svých soudních posudcích jsem psal, že termín lege artis by se vůbec neměl používat. A jak jsem řekl, česká legislativa jej ani nezná.

Dejme tomu, že je pacient ve stavu, pro který existuje doporučený postup, ale není v tu chvíli pro daného pacienta vhodný, a lékař se tedy rozhodne pro jiný postup, který se může, ale nemusí, ukázat jako správný.
Na to je tzv. informovaný souhlas, kdy pacientovi vysvětlujete, jaké varianty před ním jsou, a rizika s nimi spojená, pokud postupujete správně. A pacient se sám rozhodne, jestli zákrok podstoupí, nebo ne. My můžeme nabídnout určité postupy a pacient se rozhoduje sám.

Musíte s ním tedy mluvit.
Samozřejmě. Doporučený postup pacientovi vysvětlím, řeknu mu, jaké zkušenosti s ním mám já konkrétně a pacient má právo se dále ptát. Například ve Státech je běžné, že se pacient zeptá: „A jakou vy máte zkušenost, kolik jste toho operoval?“ U nás to zatím není zvykem. I kdyby se mě zeptal, jestli jsem včera pil alkohol a kolik hodin jsem spal, musím mu odpovědět. A kdybych mu řekl, že jsem spal jen dvě hodiny, měl by plné právo operaci odmítnout. Pacient má teoreticky právo odmítnout všechno, i život zachraňující výkon.

Jak byste definoval profesionalitu?
O tom jsem docela hodně přemýšlel. Někteří lidé definují profesionalitu jako činnost za peníze. Když někdo opravuje budíky za peníze, je to profesionál? Často je ale amatér schopen spravit staré hodinky, i přesto, že vám profesionál řekne, že to už nestojí za to. Amatér je spraví, protože ho to zkrátka baví. Stejný případ. Jednou za peníze, jednou z entuziazmu. Představte si dva běžce v parku. Jeden je reprezentant, který tam trénuje, zlepšuje formu, aby za účast v závodu dostal zaplaceno. Ten druhý běží stejně dobře, ale je to jen sváteční běžec. Oba dělají totéž, ale kdo z nich je profesionál, nepoznáte. Definovat profesionalitu je těžké. Rozhodně se z vás ale profesionál nestane jen proto, že vám lidé za to, co děláte, platí.

Jakými lidmi se obklopujete, jak si je vybíráte? Stačí jen odbornost, aby byl tým funkční?
To určitě nestačí. Možná kdybych byl malíř, nepotřeboval bych kolektiv. V chirurgii ho ale potřebujete, protože je to práce týmová. Kromě toho, že musíte do týmu vybrat ty, kteří své řemeslo dokonale zvládají, musejí jej také umět předat dál. Pozitivní interakce jednotlivých členů je strašně důležitá pro to, aby byl tým úspěšný. Kdyby si jednotliví členové šli, česky řečeno, po krku, tak to pacient v té posteli velmi brzy pozná. A pacient potřebuje naopak vidět, že všichni pracují společně, a ne proti sobě.

Co byste v týmu nestrpěl, a co jste naopak ochoten přehlédnout na úkor odbornosti?
Nestrpím nekolegialitu. Když si lidé nepomůžou, to mi vždycky vadilo a vždycky to bylo předmětem debaty. Když jsem byl přednostou, zavolal jsem si takového člověka na kobereček a vysvětlil mu, že není správné, že nepomohl kolegovi, protože se může sám dostat do úplně stejné situace. Někdy je potřeba zaskočit na sále za kolegu, který doma řeší havárii s vodou, jindy se vám z jiného důvodu nehodí noční směna. A když to za vás nikdo nevezme, je takový kolektiv na nic. Stalo se mi dokonce, že jsem se musel rozloučit s kolegyní, se kterou jsem pracoval osmnáct let právě proto, že nebyla ochotna pomoct svým kolegům, když to potřebovali.

V současné době, kdy se v medicíně prosazují nové technologie a zároveň je nedostatek zdravotnického personálu, už nezbývá příliš mnoho času na lidský kontakt. Jakou roli dnes hrají v medicíně emoce?
Velkou. Psychologové tvrdí, že 90 % rozhodnutí děláme emocionálně, rozum je až na druhém místě. A to neplatí jen v medicíně. Ze všech se na nás valí spousta informací, fake news, a je těžké vždy rozpoznat, co je pravda, takže se stejně v mnoha věcech nakonec rozhodujeme emocionálně.

S emocemi jako lékař tedy pracujete často.
Jak už jsem říkal. Profesionál musí umět s emocemi zacházet. A také je v sobě často potlačit. Představte si zřízence v krematoriu, který by začal plakat a projevoval své emoce ve chvíli, kdy se pohřbívá mladá maminka a tatínek s dvěma malými dětmi sedí v první řadě. Co v takovém případě od profesionála očekáváte? Profesionální výkon. Aby spustil hudbu, oponu, všechno tak, jak má, ale jeho emoce nechcete. A přesně takhle se musí chovat chirurg. Někdy je dobré neznat rodinnou anamnézu pacienta. Neprožívat to, že má doma čtyři děti. Je důležité chránit se před tím, aby vaše jednání nebylo emocionálně zatíženo více, než je zdrávo. Co si myslíte o platech nastupujících lékařů? Ročně u nás promuje kolem tisícovky lékařů a v průměru jich dvě stě odejde do ciziny, to je každý pátý. Finanční ohodnocení jistě není jediným důvodem, ale patří určitě mezi ty zásadní.