Legislativa ve zdravotnictví si letos vyžádá mnoho změn

V účinnost 1. 1. 2022 vešla rozsáhlá novela zákona č. 48/1997 SB., o veřejném zdravotním pojištění. Tato novela po právní stránce přináší zásadní zásah do zavedené praxe v oblasti rozhodování o „paragrafu 16“. V zásadě neregulovaný proces rozhodnutí revizního lékaře byl rozpracován do prázdného § 19 zákona jako „rozhodování o poskytnutí zdravotních služeb jako hrazených ze zdravotního pojištění“, přičemž pokud nedojde k bezodkladnému uznání nároku (schválení mimořádné úhrady), rozhoduje dále ve správním řízení 4členná revizní komise zdravotní pojišťovny, složená podle zákona z právníků a lékařů, kdy alespoň dva nesmí být zaměstnanci pojišťovny.

V oblasti léčiv pak novela mění detaily vstupu do úhrad tzv. podobných přípravků a zásadně se pak upravuje mechanismus úhrad u tzv. VILP – vysoce inovativních léčiv a zavádí se zvláštní postup úhrad u léčiv pro vzácná onemocnění. Změny doznávají i procesní pravidla tzv. revize cen a úhrad léčiv.

Konečně nenápadnou, ale zajímavou a možná velmi praktickou změnou je nové právo poskytovatele získat od zdravotní pojišťovny informaci o registrujícím praktickém lékaři nebo gynekologovi pacienta/pacientky.

Celkem bez povšimnutí prošla (opět čistě česká, bez vlivu EU) novelizace zákona o DPH, která u velké většiny zdravotnických prostředků podmínila možnost zařazení do snížené 15% sazby na hrazenost v rámci poukazů. Většina zdravotnických prostředků, které „nemají svůj řádek“ v tzv. kategorizačním stromu (tabulce č. 1 v oddílu C přílohy č. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění), a které tak není možno hradit na poukaz, náleží nyní jednoznačně do základní 21% sazby DPH.

Tato změna se dotýká také části „ZUMového“ portfolia, ale alespoň se naštěstí netýká zakázkových zdravotnických prostředků, ortopedických pomůcek ani implantátů nebo umělých částí těla.

Pokračuje příprava spuštění e-poukazů, včetně novelizace potřebných podzákonných předpisů, která zcela po vzoru e-receptů (a běžící na stejném IT systému) umožní předepisování zdravotnických prostředků a výdej i bez „papírového“ poukazu, třeba na základě SMS nebo e-mailu s kódem. Podstatnou koncepční změnou je, že e-preskripce pro zdravotnické prostředky je koncipována zásadně jako nepovinná – zákon v tomto ohledu neobsahuje žádné přechodné období, takže bez dalšího legislativního zásahu neexistuje datum, od kterého by šlo vše pouze elektronicky, jak jsme to zažili u léčiv.

Nový zákon o zdravotnických prostředcích také loni „odbrzdil“ možnost, aby nelékaři mohli vystavovat poukazy na zdravotnické prostředky. To lze do praxe promítnout od 1. ledna, kdy bylo na základě novelizace zákona o veřejném zdravotním pojištění rozšířeno preskripční omezení u velké části krycích materiálů vč. tzv. vlhkého hojení, ale i inkontinenčních a stomických pomůcek nebo některých zdravotnických prostředků pro kompresivní terapii o dvě nové odbornosti – „SLO“ a „SDP“ – sestra v lékařských oborech a sestra v domácí péči. Obě odbornosti jsou určeny pouze zdravotním sestrám se specializovanou nebo zvláštní odbornou způsobilostí (tzv. postgraduál nebo doškolováky), bez ohledu na středo- nebo vysokoškolské vzdělání.

Tato úprava byla směřována zejména směrem ke zlepšení podmínek poskytování domácí péče, nicméně vzhledem k nedotaženosti se snaha zastavila někde na půli cesty – zdravotní sestry v domácí péči mohou sice preskribovat svým jménem, ale pouze v mantinelech zmocnění indikujícího lékaře (tedy jiného poskytovatele) a co především – na jeho „účet“. Málokterý lékař proto jeví ochotu vzít si „do svého budgetu“ agenturu domácí péče a její preskripci. I zde je otázka, zda nedojde k dalším úpravám, které by v praxi skutečně pomohly určité typy preskripce odblokovat a odlehčit lékařům.

Koncem listopadu skončilo přechodné období novelizace zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, a s ním i určitá praktická „doba hájení“, kdy bylo možno propagační aktivity nebo tištěnou reklamu, weby a další média ještě z nových regulí vyjmout, a přibližně s novým rokem tak lze počítat s regulací reklamy naostro.

Loni jsme se rozhodli vydat se „českou cestou“ a přijmout jednu z nejpřísnějších regulací reklamy na zdravotnické prostředky v Evropě. Regulace navíc byla téměř 1:1 převzata z regulace u léčiv, což pochopitelně v praxi od prvních okamžiků přináší spoustu otazníků absurdních situací. Z největších lapsů lze zmínit například naprosto nevyhovující definici pojmu „odborník“, což pak například ze zdravotnických inženýrů nebo i operatérů a velké části zdravotních sester dělá v očích zákona „širokou veřejnost“ a firmy dodávající nemocniční přístroje nebo třeba implantáty jsou v nezáviděníhodné situaci ohledně obsahu prospektových materiálů nebo návštěv obchodních zástupců. Můžeme jen doufat, že se potvrdí určité indicie a nešťastná právní úprava bude předmětem novelizace a zlidštění.

Loňská revoluce v oblasti zdravotnických prostředků spojená s nařízením MDR vedla k rozdělení právní úpravy pro zdravotnické prostředky (MDR a zákon č. 89/2021 Sb.) od úpravy pro in vitro diagnostika (zákon č. 268/2014 Sb. a od května k tomu nové nařízení IVDR). Protože předpisy jsou účinné již bezmála rok, došlo k rozhodnutí opět trochu legislativu osvěžit a v současné době je ve vládě návrh nového zákona, který ZP a IVD opět sjednotí do jednoho předpisu. Je otázkou, zda v rámci průchodu parlamentem dozná právní úprava nějakých výraznějších změn oproti tomu, na co si terén od loňského května zvyká.

Poslední prosincový den roku 2018 dorazila na Ústavní soud stížnost skupiny senátorů napadající prakticky celou koncepci organizace zdravotního pojištění a sítě poskytovatelů v ČR. Autorem textu stížnosti byl, nyní již i širší veřejnosti dobře známý JUDr. Dostál, který věren svému image napadl na 60 stranách velice nesmlouvavě mj. principy výběrových řízení na poskytovatele, úhradové vyhlášky, seznam výkonů, úhradové nebo třeba i centrové dodatky. V letošním roce je avizováno rozhodnutí ve věci, přičemž vyhovění stížnosti, byť i v minoritním rozsahu, má stále předpoklady nezanedbatelně zasáhnout to, jak jsme si zvykli za posledních více než deset let vnímat základní dogmata českého systému hrazené zdravotní péče.

Neustále novelizovaná vyhláška č. 134/1998 Sb., kterou je vydáván seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, doznala po dlouhé době významnější změny, kdy kromě nových výkonů došlo k úpravě principu výpočtu bodové hodnoty výkonů. Podstatou změny mělo být lepší zohlednění personálních nákladů v hodnotě výkonů. Posouzení skutečného dopadu do praxe necháme na poskytovatelích.

Po roce opět dochází ke zvýšení platby za státní pojištěnce, tentokrát o 200 Kč na osobu měsíčně, což by mělo v úhrnu přinést zdravotním pojišťovnám přes 14 miliard korun ročně navíc. Vzhledem k deficitním rozpočtům zasaženým zvýšenými náklady s pandemií je jistě každé zvýšení příjmů systému vítané.

K nelibosti odborné veřejnosti (ale úlevě mnohým manažerů nemocnic) s koncem sněmovny spadla pod stůl konsenzuální a jinak bezkonfliktní novelizace zákona o zadávání veřejných zakázek. Nejvýraznější změnou mělo být odstranění „české cesty“ – výjimky z „povinnosti sčítat související plnění“, využívané v nemocnicích typicky pro průběžné objednávky léčiv, SZM nebo potravin. Problémem této výjimky byl flagrantní rozpor se závaznou evropskou legislativou.

Povinnost veškerá „související plnění“ za kalendářní rok nasčítat, a pokud dosáhnou hodnoty nadlimitní veřejné zakázky (cca 3,6 mil. Kč pro přímo řízené a 5,5 mil. Kč pro ostatní) je bez výjimky vysoutěžit dle zákona, se tedy odkládá, nicméně lze očekávat, že při nejbližší příležitosti dojde ke změně, a nemocnice tak budou nuceny ještě ve větší míře implementovat dynamické nákupní systémy, elektronické katalogy, systémy flexibilního tendrování a další nástroje, které dnes už naštěstí umí všechny elektronické systémy pro veřejné zakázky.