Hledání efektivity ve světě akcelerujících změn

Lidský organismus již není jednoduchý „stroj“ plný součástek, odborností a specializací. V organismu, a v přírodě vůbec, souvisí vše se vším: holismus, chápání fungování celku, představuje nový základ vnímání efektivnosti.

Pro danou společnost jsou tak nové věci a přístupy nutně žádoucí, potřebné a správné, zatímco věci a přístupy staré jsou méně žádoucí a potřebné – pro svoji dobu již zastaralé. Dělat efektivně věci nesprávné není pro danou společnost totéž jako dělat efektivně věci správné. Vždy tomu tak bylo, ale rychlost změny nás překvapila všechny.

Závratnou akceleraci lidského přizpůsobování se svému prostředí lze demonstrovat na jednoduchém podobenství. Když se lidé vzpřímili a slezli ze stromů, jejich fáze rozptýleného lovu a sběru se začala soustřeďovat kolem ohně a jednoduchých příbytků – jeskyní. Byli schopni se pohybovat rychleji a na větší vzdálenosti, měli obě ruce volné, mohli tedy snášet a hromadit větší zásoby. Společenská evoluce lidského druhu se začala zrychlovat.

Představme si, že se lidský tvor, před deseti tisíci lety, narodí do jedné takové jeskyně. Co uvidí? Co se bude učit? Plápolá oheň, v koutě hromada kůží, po stěnách malby. Celá jeho nervová soustava je plně zapojena, vnímá svůj svět, učí se a adaptuje. Po tisíciletí se příliš mnoho nemění, znalosti se snadno předávají novým generacím, rodiče učí své potomky a vysvětlují jim svůj svět bez velkých problémů. Později se v jeskyni objeví i nějaký nábytek, nádoby se zrním a naloženým masem či vínem. Změny jsou však pozvolné, nenáročné, děti se přizpůsobují bez problémů.

Přetočme rychle do dnešní doby. V „jeskyni“ je to pro mozky dětí stále stejně náročné, ale naleznou tam už rádio, televizi, postele, ledničku, po zdech expresivnější umění atp. Není problém to rychle zvládnout a přizpůsobit se. Rodiče se rodili do něčeho podobného a tomu novějšímu se časem přiučili.

Po několika dalších generacích je ta „jeskyně“ plně digitalizovaná, laptopy a chytré telefony součástí vybavení, internet a společenské sítě nahrazují noviny, rádio či kino. Pro děti to opět žádný problém neznamená; celou jeskyni pochopí tak do svého 4. roku. Horší je to ale s rodiči. Akcelerace změny je zaskočila v jediné generaci – v „jeskyni“ sdílené s dětmi. Děti novou jeskyni zvládly, rodiče však už ne. Děti začínají učit rodiče, jejich jazyk, zájmy a kultura jsou jiné, mezigenerační komunikace vázne. Lepší už to nebude, akcelerace společenské evoluce bude pokračovat, dětem se změní svět dříve, než plně dospějí.

Jak se budou vzdělávat? Jaká budou mít zaměstnání? Jaké nové a neznámé technologie je zítra čekají – během jediného, krátkého života? Jaké politiky si budou volit (a jak?), jestli vůbec nějaké? Mohou na ně spoléhat? Jak těžce budou za své volby platit? Jak se lidský druh bude adaptovat v prostředí nepřetržité, akcelerující změny? Kdy se děti vlastně stanou dospělými? Anebo zůstanou navždy jen, neustále se učícími, dětmi?

Tak jako všechno živé tvorstvo i lidé jsou organismy společenské. Vše živé se rodí do společenských sítí a jen skrze tyto sítě se poznává a adaptuje na okolní prostředí. Jedna věc je jistá: společnost ani ekonomika nejsou a nemohou být stroj. Stroj je výtvorem člověka. Vnímání ekonomiky a společnosti jako stroje je sice pochopitelné, matematicky dostupné, nenáročné a zjednodušující, ale z hlediska evoluce, sebeprodukce a celistvosti se jedná o zcela chybnou i zavádějící a dysfunkční odchylku 20.–21. století. Nic živého není, nemůže být a nikdy nebude „jako stroj“. Mechanické pojetí ekonomiky je neslučitelné s její samovolnou evolucí a vede k primitivním zásahům do hospodářství, které výrazně oslabují a ničí potřebnou a přirozenou odolnost organismů, obzvláště lidských. Vyvrcholením této myšlenkové odchylky je pak dnešní představa, že nejen stát, ale i „pomazaný“ jedinec, pokud ho zvolí většina, může rozhodovat i o osudu těch nejvyspělejších ekonomik. Jenže stroj a živý organismus navždycky zůstanou jako „nebe a dudy“.