Trénink u lůžka pacienta je ten nejlepší trénink. Tuto skutečnost si nemůžeme dovolit ignorovat.
Za pár dní budu mít šedesát let. Jak ten čas letí! Posledních čtyřicet let jsem strávila péčí o jiné a neměnila bych na nich ani minutu. Myslím, že jsem v životě měla štěstí - dokonce takové štěstí, že jsem se stala součástí života řady lidí v době, kdy byli nejzranitelnější. Je to citlivý čas a bylo mi ctí, že jsem mohla být jeho součástí. Nikdy nebudu ty chvíle považovat za samozřejmost.
Během těchto čtyř desetiletí jsem však viděla mnoho zdravotních sester přijít a pak odejít... a to včetně mě. Byly unaveny obtížemi zdravotnického systému, dlouhou pracovní dobou a nedostatečným oceněním.
Nyní vidíme novou generaci sester vstupující do tohoto nesmírně prospěšného (ale náročného) oboru a to ve velmi dynamických časech. Doufám, že jsou připraveny na vzrušující, ale i děsivé, náročné, ale naprosto naplňující okamžiky, které před nimi leží.
Přeji jim, aby využily každého momentu u lůžka pacienta k tomu, aby se z této profese naučily to nejlepší. To přeji další generaci zdravotních sester.
Získat titul při práci u lůžka pacienta
Praktický trénink u lůžka pacienta je tím nejlepším tréninkem. Při naší práci na přípravě programu Nurse2020– další generace zdravotních sester na celém světě –si nemůžeme dovolit tuto skutečnost ignorovat.
V současné době mají sestry vysokoškolské vzdělání, ale mají problémy získat základní zkušenosti, které potřebují při práci u lůžka pacienta. Naprosto souhlasím s tím, že ošetřovatelství musí být součástí vyššího vzdělání, ale ráda bych, aby se toto vzdělávání odehrávalo v nemocnicích s tím, že univerzitní studium či kurzy by probíhaly on-line. To, co chybí, je praktický kontakt s každodenními výzvami a dostatek příležitostí rozvíjet praktické dovednosti –ty první roky ošetřovatelství u lůžka pacienta, kde se naučíte nejvíce. V těchto prvních letech se naučíte naslouchat vašim pacientům, když si stěžují na bolest, či správně interpretovat známky toho, že je něco špatně.
Dnešní výuka obsahuje daleko více technických informací. Zdravotní sestry jsou často vystaveny riziku, že budou zavaleny informacemi a že tím ztratí kontakt s pacientem. Ale ve výsledku papírování a technologie nikdy nemohou nahradit opravdové odborníky, kteří za nimi stojí.
Mějte silný žaludek a chladnou hlavu
Nikdy se již nepodívám na krabičku na jídlo jako dřív.
Stále si pamatuji, že jsem během služby na chirurgickém oddělení musela provést drenáž velkého abscesu. Jediná nádoba na dosah, který byla schopna pojmout všechnu tu tekutinu, byla krabička na jídlo, která ležela poblíž.
Je nutné mít zároveň silný žaludek a smysl pro humor, což není jednoduché, ale zdravotní sestry to umí.
V ošetřovatelství se často nacházíte v situaci, kdy je nutné, abyste tuto situaci zvládli a zůstali klidní, mysleli jasně a podnikli první kroky pro záchranu života. Ošetřovatelství je pestrá práce, která je komplexní a co víc, která je nepředvídatelná. Každý den je při ní jiný a přináší mnoho příležitostí pro růst a rozvoj v oblastech, které považujete za důležité.
Pokud vám pacienti vkládají do rukou vlastní život a mnoho věcí se může pokazit (a velmi často se také pokazí), není pocit sebeuspokojení na místě.
Ošetřovatelství v sobě zahrnuje mnoho věcí. Je klinické, praktické, technické, inspirativní, emocionální a, ano, občas je trochu drsné.
Nikdy nepřestávejte děkovat
Dokud jsem ošetřovatelství neopustila, nikdy jsem si neuvědomila, že kolegové jsou tak zaneprázdnění a vyčerpaní, že zapomínají na některé maličkosti.
Nezapomínejte poděkovat vašim kolegům, nadřízeným, zaměstnancům, partnerům, doktorům, sestrám, rodinám a zejména vašim pacientům.
Nikdy nezapomínejte, že sestry jsou součástí týmu, který se musí navzájem uznávat a oceňovat práci, kterou všichni každodenně vynakládají.
Je to tak. Prostě řekněte: děkuji. Možná bychom tak udrželi více sester v nemocnicích.
"Být součástí něčího života v okamžiku největší zranitelnosti je privilegium. Musíte si toho vážit a uchopit to."
Nikdy neměňte své poslání
Téměř před čtyřiceti lety jsem poprvé viděla mého pacienta umřít. Před dvaceti lety jsem poprvé začala pracovat ve zdravotnické firmě. Ještě dnes mi stále volají sestry, které se snaží vyléčit rány.
Stále jsem sestra. Je to víc, než pouhé zaměstnání. Pro mne je to to, co mne definuje.
Moje role klinického školitele je pro mne dalším přirozeným vývojem. Stále musím umět rozpoznat, co rána vyžaduje a co je pro pacienta nejlepší bez ohledu na jméno produktu a jeho cenu. Když jsem pracovala v prodeji, měla jsem možnost působit v mnoha nemocnicích a měla jsem pocit, že tak mohu pomoci více lidem účinnějším způsobem. Umožnilo mi to pomoci lékařům poskytnout pacientům ty nejlepší produkty pro léčbu jejich problémů a zlepšit tak jejich pracovní den.
Pořád cítím, že každý den pomáhám lidem. Dnes pomáhám usnadnit uzdravování lidí, trpící ranami.
Zejména si stále pamatuji, když poprvé zemřel pacient, o kterého jsem pečovala. Přišla jsem domů a moji přátelé právě odjížděli na prázdniny. Neměli nejmenší tušení, čím jsem si právě prošla.
Na konci toho dne mi došlo, jak důležitou a výjimečnou roli hraji v každodenním životě lidí. Byly to právě tyto zkušenosti, které ze mne vytvarovaly osobnost, kterou jsem dnes. Není mnoho povolání, která toto dokážou.
Národní školitel v oblasti hojení ran skupiny HARTMANN
Sara Ford
Sara Ford, národní školitel v oblasti hojení ran skupiny HARTMANN v Austrálii, pracovala více než 20 let jako zdravotní sestra před tím, než se stala specialistou prodeje a obchodním konzultantem pro největší poskytovatele zdravotnických služeb. Dnes vzdělává zdravotníky po celé Austrálii v oblasti hojení ran a výběru produktů.