Ocenění Sestra roku v přímé ošetřovatelské péči získala Emílie Portlová (na fotografii uprostřed) z Léčebny dlouhodobě nemocných v Letovicích.
Ke své práci se dostala spíše náhodou. Původně toužila po akčnější práci. Dneska ale nelituje. To, co ji trápí, jsou spíše chyby systému péče o seniory.
Proč jste se rozhodla pracovat v tomto oboru?
Nejprve to byla spíš nutnost sladit práci a početnou rodinu tak, aby byly obě strany spokojeny. Přestěhovali jsme se jako mladá rodina do Letovic a spádově nejbližším pracovištěm pro mě byla léčebna dlouhodobě nemocných (LDN). Tehdy jsem nepřemýšlela, jakou práci budu dělat, spíš jsem byla vděčná za změnu ve svém životě po mateřské dovolené. Krátkodobě jsem vyzkoušela i práci sestry v terénu „domácí péče“, ale jsem spíše nemocniční typ, takže jsem se vrátila nazpět a zůstala. Po škole jsem pracovala v úrazové nemocnici, chirurgie mě vždycky přitahovala, mám ráda akční situace, nakonec jsem skončila v zařízení zcela jiného charakteru, ale nelituji toho.
Jaké jsou největší problémy ve Vašem oboru? A jak je řešíte?
Jedním z velkých problémů je pro zdravotnický personál náročnost fyzické a psychické práce v zařízeních tohoto typu. Pozoruji velkou únavu, narůstající zdravotní potíže u ošetřujícího personálu od 45 let a výše, který u nás pracuje dlouhodobě. Přemýšlela jsem o tom, jak by jim prospělo tak na rok odejít a odpočinout si, načerpat sílu a zase se vrátit. Většina z nich získala během své dlouholeté praxe zkušenosti, které jsou k nezaplacení, ale vyčerpanost působí i na psychickou stránku. Smích se pomalu vytrácí. Snažíme se omlazovat personál, zvyšovat počty, ale právě nabytí zkušeností u mladých lidí je běh na dlouhou dobu. Ne všichni nově přijatí vnímají tuto práci jako své poslání.
Jaké největší problémy vidíte v péči o pacienty v LDN?
Péče o pacienty v LDN je specifická. Už jenom ten obsáhlý výčet diagnóz, s jakým k nám většina z nich přichází, napovídá, co všechno může pacienta potrápit nebo kterým dalším komplikacím se musí předcházet. To všechno se neobejde bez získávání nových informací a dostatečných vědomostí. Častým problémem je nemožnost propustit pacienta ve chvíli, která je pro něho optimální. Nejsou místa v zařízeních sociálních služeb, vlastní děti ještě pracují a opustit své pracovní místo je pro ně těžké. Nyní se ukazuje, že na jedné straně máme úspěchy s dlouhověkostí, na druhé straně senioři střídají různá místa pobytu, než se pro ně požadované místo uvolní. To neprospívá nikomu.
Jaké pomůcky Vám pomáhají?
Jsou to pomůcky všeho druhu. Velmi přínosné jsou ovšem ty, které snižují fyzickou zátěž na personál, jedná se o hydraulické koupací židle, vany, polohovací lůžka. Snažíme si vylepšovat pracovní prostředí, ale i prostředí kolem pacienta. Dobře poslouží vhodná pítka na tekutiny a variabilní držáky, z kterých si může pacient podat láhev s pitím sám, bez ohledu na to, zda právě leží na pravém či levém boku. Nelze opomenout širokou škálu polohovacích pomůcek. Nezapomínáme ani na pomůcky, které minimalizují riziko přenosu infekcí, ale zároveň i zvyšují komfort práce sestry, mezi které patří uzavřený odsávací systém, jednorázové pomůcky a tak dále.
Jaké nejčastější problémy v péči o pacienty řešíte na svém pracovišti?
Řekla bych, že častým problémem bývají problémy v komunikaci. Pacient je k nám přeložen z jiného zařízení a rodina o tom není dostatečně informována. Rodina slíbí, že si pacienta po propuštění vezme domů, a když se přiblíží termín propuštění, přestanou komunikovat, pacient je k nám přeložen, ale jeho zdravotní stav přitom spíše odpovídá péči na akutním lůžku… Dalším problémem je skupina takzvaných neumístitelných pacientů. Jsou to ti, kteří ještě nemají důchodový věk, dlouhodobě nepracovali, nemají bydliště, mají chronické onemocnění, ale jsou stabilizovaní, indikace k hospitalizaci u nás není nutná. Nemají ovšem finance, dosáhnou pouze na nízké sociální dávky, a po svém umístění v ubytovnách se v krátké době opět vracejí přes akutní lůžka k nám. Problémem péče jsou i pacienti, kteří by vzhledem ke svým psychiatrickým diagnózám měli být hospitalizováni spíše na gerontopsychiatrických odděleních, někteří pacienti jsou plně indikováni pro umístění v hospici.
Používáte často inkontinenční pomůcky, jak Vám usnadňují práci a jaké naopak mají rezervy?
Před 30 lety žádné takové pomůcky nebyly, používaly se různě složené látkové podložky, než se ustlalo oddělení, mohlo se začít znovu. V současné době firmy dodávající inkontinenční pomůcky posílají své školitelky, aby předaly ošetřujícímu personálu všechny potřebné informace ohledně manipulace a používání těchto pomůcek. Nejdůležitější je samozřejmě u každé práce přemýšlet a vědět, proč ji dělám, jaký má splnit účel. To se týká i inkontinenčních pomůcek. Důležitá je také komunikace s pacientem, aby byl maximálně v souladu s tím, co se kolem něho děj. Inkontinenční pomůcky mohou velmi ulehčit práci zdravotníků, ale mohou také vést k degradaci pacienta.
V péči o dlouhodobě nemocné často dochází k proleženinám, jak jim předcházíte?
Je to celá škála opatření, počínající vyhodnocením rizika vzniku dekubitů již při příjmu. Všechno se v podstatě odvíjí od schopnosti mobility pacienta na lůžku a mimo něj. Z výsledků škály zjistíme míru ohrožení. Prevence zahrnuje sledování příjmu stravy, tekutin, stavu kůže, zajištění ohrožených míst celoplošným krytím, použití aktivní antidekubitní matrace, polohovacích pomůcek, nastavení režimu polohování pro den a noc a další.
Věnovala jste se ve své práci rozpoznávání depresí u hospitalizovaných seniorů. Jak se Vám daří s tímto problémem pracovat na oddělení?
Už když jsem prováděla výzkum, uvědomila jsem si, že v reálu je řešení ještě hodně daleko. Když testujete 400 pacientů, získáte plno zkušeností. Při kladení otázek pacientovi pracujete se svým hlasem tak, aby on pochopil to podstatné, na co je otázka zaměřena. Naučíte se rozpoznávat, kdy s vámi pacient spolupracuje, nebo ani neví, na co vám momentálně odpovídá. V praxi by bylo dobré, kdyby testování mohla provádět zkušená osoba, což ale není možné. I v našem zařízení přetrvává, že více pozornosti je stále věnováno spíše somatickým symptomům. Bohužel opět se ukazuje, že i když ošetřující personál vnímá změny v psychickém stavu pacienta, chybí odborný personál z řad psychologů a psychiatrů v těchto zařízeních. Pro atypické projevy deprese ve stáří tak často spíš odhalujeme až rozvinutou fázi deprese.
Máte pět dětí a teď už i vnoučata. Musel to být velký trénink trpělivosti… jak jste to zvládala?
V početnější rodině je výchova trochu jednodušší, zákonitě se děti učí vzájemně se dělit, pomáhat si, počkat, nelze všechno koupit, takže i s tou trpělivostí jsme bojovali občas na obou stranách. Myslím si, že trpělivosti se člověk učí po celý život, a někdy nejvíce sám se sebou.
Jak vlastně bylo těžké vrátit se s tolika dětmi do práce a zvládnout oboje?
Nechtěla jsem udělat úplně tvrdý zásah do rodiny, proto jsem nastoupila po mateřské dovolené nejprve na půl úvazku, a postupně ho zvyšovala tak, abychom byli schopni ustát např. i období prázdnin atd. Bylo to správné rozhodnutí, nechtěla jsem, aby si děti jednou z domu odnášely pocity, že by nám mohly být někdy na obtíž.
Jste věřící, v čem Vám to práci usnadňuje?
Řeknu vám to takhle, bez víry si nedokážu představit svůj život. Znám své mantinely a při představě, že se nemám o koho opřít, by můj pohled na život vedl spíše k rezignaci, anebo bych chtěla sobecky zavčas urvat to, co se dá, dokud ještě mohu. Také mimo jiné i proto, že dnes a denně hmatatelně rozpoznávám skutečnou křehkost lidské bytosti, a to se vším všudy. Víra je projevem hluboké důvěry někomu, o kom vím, že mě jistě vede. Pravdou je, že se občas otáčím nazpět, abych pochopila, k čemu se určité věci odehrály, jak to do sebe zapadá, jak to bylo dobře, že některé věci neprobíhaly tak, jak jsem si to přála já. Malé dítě také důvěřuje rodičům, ačkoliv všemu ihned nerozumí. Myslím si, že bez víry se člověku na tomto světě musí žít občas hodně těžce.